Není pochyb o tom, že my lidé bohužel nedokážeme vidět za tmy, jako například kočky. Je to dáno tím, že máme oči uzpůsobeny k vidění barev tak, jak je vnímáme, a k prostorovému vidění. Šelmy, jejichž oči fungují nejlépe za šera či za noci, je mají uzpůsobeny k vnímání pohybu. I to je důvod, proč si pes všimne zajíce, který padesát metrů od něj zastříhá uchem, ale toho, který se bez pohybu krčí kousek od něj, přehlédne.
Původně jsme přišli z Afriky, kde byly hodiny slunečního svitu a tmy zhruba stejně dlouhé. Avšak s tím, jak jsme se rozšiřovali dále na sever a jih od rovníku (tedy především na sever), začalo být světla především v zimním období nedostatek, o teple nemluvě.
Pokud jsme tedy nechtěli náš den zkrátit a k tomu zmrznout, potřebovali jsme umělý zdroj světla a tepla. Tím se stal oheň, a zůstal jím po dlouhou dobu. Nejprve v podobě otevřeného ohniště, později krbu. V přenosné formě pak nejprve jako pochodeň, později svíce.
Ovšem ačkoliv nám oheň sloužil dobře, přesto tu bylo několik problémů. Tím prvním bylo nebezpečí vzniku požáru, zvláště pokud šlo o otevřený druh. Zde stačila trocha neopatrnosti, a například oharek vylétnuvší ven, který dopadl například na záclony, a neštěstí bylo na světě.
Dále tu byl fakt, že jej bylo nutné stále živit. Bez paliva zkrátka dlouho nevydržel. Do krbu bylo nutné přikládat dříví, vosk ve svíci roztál, knot se spálil a bylo potřeba ji vyměnit. To samozřejmě znamenalo, že především za zimních nocí musel někdo i během noci vstát a jít přiložit, aby nevyhasl.
To vše se změnilo s vynálezem žárovky lightpark.cz. Ta byla mnohem bezpečnější a tak snadná na použití, že ji mohly bez obav používat i děti. A ačkoliv oheň byl a je i nadále používám například pro vaření, počet požárů se po masovém rozšíření žárovek drasticky snížil. A slouží nám v nezměněné podobě až dodnes.